Lidská historie je plná četných příkladů boje o nadvládu moci, ve kterém hraje důležitou roli také vyjasnění vztahu mezi genderovými antipody. Stačí si připomenout starověké Řecko s jeho rozmanitými modely komunální a státní struktury, v nichž byl dán přednost patriarchátu nebo matriarchátu. Tato objasnění vztahu mohla být i nadále relevantní, pokud by nepřevládl primitivní princip fyzické převahy, kde v rodinných vztazích převažovala výlučně síla svalů nad milostí a krásou.
V kontextu komplexní úvahy o rodinných vztazích je vhodné připomenout tematickou lidovou moudrost, která říká, že manžel je hlava a manželka je krk. To znamená, že ženská podstata v tradičním eposu není vždy ztotožňována s pokorou a uznáním síly silných, ale s jednoduchým přenosem opozice na jemnější úroveň motivace k činům. V tomto případě jsou důležitá rozhodnutí přijímána na základě účelnosti. A právě tato „účelnost“se stává intelektuálním motivem, který vytváří slabá polovina lidstva.
Navíc nastolení rovnováhy v rodinných vztazích je často spojeno s jejich slábnoucí fází, kdy je stabilita nahrazena prostým nedostatkem důvodů pro ostřejší konfrontace, které jsou skutečným parametrem zdravého vztahu. To znamená, že faktor „míru a lásky“v rodinných vztazích, kde je přítomno „ticho a milost“, je přímým znamením, že v této buňce společnosti skutečný pocit zcela chybí. Koneckonců, ať už je řečeno cokoli, a genderová konfrontace ve své přirozené podstatě je založena na pravidelném generování takových stavů, kdy odlišný pohled na stejné jevy a události způsobuje hromadění napětí.
Absence tohoto druhu napětí je navíc výmluvným ukazatelem umělosti, nikoli přirozenosti rodinných vztahů. V tomto případě se jeden člen rodiny ve výchozím nastavení staví na stranu druhého (úmyslně nebo kvůli slabosti svého vlastního postavení). Pak ale zcela chybí koncept jako „rovnocenná a vzájemně prospěšná spolupráce“, který stojí v čele jakéhokoli vztahu. Ukazuje se, že tichý souhlas nebo pravidelná jednomyslnost ohledně jakýchkoli problémů společného života přímo naznačuje neotřesitelnou prioritu jednoho z manželů.
Ale pro nikoho není tajemstvím, že láska vylučuje takové bolestivé stavy, když jeden partner poslušně plní vůli druhého, čímž potvrzuje svou pasivní roli v těchto vztazích. Nakonec je koncept „rovnosti“vyrovnán. Možná kvůli tomuto druhu rodinných svazků vzniklo pravidlo, když jeden miluje a druhý dovoluje. Zde máme zvrácenou formu nejvyššího smyslového projevu.
U párů, které něco podezírají, ale zcela nerozumí tomu, co se děje, je tedy důležité věnovat zvláštní pozornost stavu „klidu a ticha“v jejich rodině. Skutečná rodina naplněná láskou nikdy nebude jako pokrytecká a „promyšlená“idyla, ve které nedochází ke sporům, násilným vyjasňováním vztahů, scénám žárlivosti a dalším atributům žhavých pocitů.
Pouze při absenci energie vztahu (formát „mrtvé baterie“) je možné mít klidový stav rovný smrti. Mimochodem, všechny sociální vztahy přímo souvisejí s tímto principem (akumulace napětí v konfrontaci). A vzhledem k povaze opačných pohlaví je zcela jasné, že konfrontace mezi mužem a ženou by měla být přítomna vždy a všude. V této souvislosti je důležité si uvědomit, že vášeň jako projev této konfrontace musí být nutně přítomna v milostném vztahu.
