V Rusku je každý rok opuštěno 10 000 dětí. Dnes je počet dětí opuštěných v dětských domovech statisíce. Ale někteří z nich ve skutečném slova smyslu mají štěstí a končí v pěstounských rodinách. A zdá se, že se pro ně vše stává bezmračným. Ve skutečnosti se pěstounské rodiny potýkají s mnoha problémy. A způsob, jakým se s nimi vyrovnávají, ovlivňuje celý budoucí život dítěte v této rodině.
Pěstoun je obrovská odpovědnost. Koneckonců, není daleko od růžově zbarveného anděla, kterého je příjemné mačkat a milovat. Ve skutečnosti se opuštěné dítě již od prvních dnů cítí jako zbytečné. Nikdo ho nezvedne, jemně ho nekolísá ani nekojí. A takové zranění mu zůstává na celý život, i když byl adoptován za pouhý měsíc.
Hlavní obtíže, kterým adoptivní rodiny čelí, jak říkají zkušení adoptivní rodiče, jsou spojeny s psychologií. Navíc jak pro děti, tak pro rodiče. Když matka samostatně nosí dítě po dobu 9 měsíců a poté prochází všemi bolestmi při porodu, na její přirozené úrovni se spustí procesy lásky a péče, které se obvykle nazývají mateřským instinktem.
V případě adoptovaných dětí tento proces prochází, v důsledku čehož je třeba v sobě po určitou dobu snahou rozvíjet náklonnost a vřelé pocity. Není tolik adoptivních rodičů, kteří se okamžitě dostali do bezpodmínečné lásky k adoptovanému dítěti.
První pocit, který tlačí člověka k adopci, je samozřejmě škoda. Koneckonců si člověk musí jen představovat, že malý muž (a nemusí to být dítě) trpí sám ve státní instituci, protože jeho srdce už prasklo bolestí a zoufalstvím. A pak by měla následovat pečlivá a tvrdá práce. Proto musí potenciální pěstouni projít speciální školou, kde jim bude vysvětlena řada procesů, naučeny možnosti interakce s dítětem a bude jim poskytnuto mnoho dalších užitečných a cenných informací.
Osvojené děti ne vždy kontaktují okamžitě. Na novém místě, kde se rozhlížejí, začínají různé krize. Koneckonců, stejně jako domácí děti, musí projít pochopením, že existují hranice, rámce, musí se naučit, jak správně komunikovat se společností. Navíc děti, které kdysi zažily zradu, již nejsou tak otevřené světu. Aby se jejich srdce roztavilo a zahřálo, je zapotřebí hodně náklonnosti, péče a práce.
A často se stává, že adoptivní rodiče to nezvládnou a vrátí dítě do sirotčince. Ale takový čin je ještě horší než ten, kterého se dopustili biologičtí rodiče. Koneckonců, dítě je podvedeno podruhé v okamžiku, kdy se mu podařilo obnovit důvěru v lidi.
Dalším problémem, s nímž se adoptivní rodiče potýkají, je zdraví dítěte. Většina dětí v dětských domovech má celou řadu diagnóz. A je to především kvůli tomu, že s nimi nebylo zacházeno tak, jak to dělají matky. Proto se rodina musí hned na začátku potýkat s diagnózami „zpoždění vývoje“, „nedostatečné řeči“, „hyperaktivity“a dokonce „idiocy“, které jsou přiřazovány zcela zdravým dětem. Není žádným tajemstvím, že po roce života v rodině se děti dramaticky mění a většina diagnóz je z nich odstraněna. Existují případy, kdy se děti s verdiktem dětské mozkové obrny dostaly domů, úplně se zbavily problémů s pohybem a dokonce se staly tanečníky.
Přirozeně, mezi problémy pěstounské rodiny lze také jmenovat finance. Peníze na opravu, další hodiny na obnovení určitých funkcí dítěte, na školení atd. velmi chybí. Stát určil výši dávek, ale jsou tak malé a směšné, že je těžké jim říkat dokonce i pomoc. Rodina, která se rozhodne vzít si dítě, si proto musí předem rozmyslet, co může očekávat a kde za to vezme peníze.
Nejdůležitější věcí, kterou pěstounská rodina vyžaduje, je láska a trpělivost. Bez těchto dvou pocitů to bude velmi obtížné. Koneckonců musíte hodně projít, vydržet a vydržet. Vděčnost za to bude neocenitelná - upřímná láska a štěstí dospělého dítěte.
